Velice důležité bylo postavení v roce 1790 uprostřed skal na hoře Pták, poblíž Karlowa, fortu Karola. Fort byl postaven z rozkazu pruského krále v souvislosti s upevněním hranic Slezska před očekávanou válkou s Rakouskem. Stavbař fortu, major von Rauch, měl v úmyslu přirozené obranné vlastnosti Velké Hejšoviny využit. Sedmnáctiletý František Pabel, obyvatel Karlowa, pomáhal mu terén poznat. Během přípravných prací udělali vojáci cestu na vrchol a přizpůsobili část vrcholu, avšak nakonec se plánu opevnění vzdali. V srpnu roku 1790 obranné objekty navštívil následník pruského trónu a později taky král Fryderyk Wilhelm III spolu s princeznami a svitou. Během obou návštěv, kde průvodce dělal František Pabel, se konaly výlety na Velkou Hejšovinu.

Návštěvy krále Pruska a taky jiných pruských a zahraničních hodnostářů začaly masové hnutí na Velké Hejšovině. Zanedlouho prohlídka Velké Hejšoviny byla módní a obecná a výlet na tuto horu se stal povinnou částí programu odpočinku v lázních. Potvrzuje to úryvek dopisu Fryderyka Chopina, který v roce 1826 byl na léčbě v Dusznikách „…ale ještě jsem nebyl tam, kam všichni jedou, protože mi to zakázali. Je zde v blízkosti Reinerz (Duszniki) hora se skalami zvaná Heuscheuer (Velká Hejšovina), místo, z kterého je okouzlující výhled, ale pro nezdravé ovzduší na samotném vrcholu není pro všechny dostupná, a já jsem bohužel jedním z pacientů, kterým je zakázána.“ citát: Zieliński A., Polské výpravy po Slezsku v XVIII i XIX. století. Wrocław 1974 s. 142.

V roce 1804 byla utvořena Pokladna Velké Hejšoviny. Prostředky z vybíraných poplatků byly využívány na stavbu stezek, schodů a zábradlí a na zpřístupňování dalších částí vrcholu jako např. stavba vyhlídky na Dědově Křesle. Vstup na vrchol byl uzavírán dřevěnou bránou, ke které klíč měl průvodce. Byl také zaveden zvyk zapisování se po návštěvě hory do pamětní knihy. Ve všechny práce spojené s údržbou a zpřístupňováním zařízení na Hejšovině byl zapojen František Pabel, později zůstal starostou Karlowa a také byl prvním majitelem hospody otevřené pro návštěvníky této hory. Od doby královské návštěvy plnil funkci průvodce a byl opatrovníkem Pokladny Hejšoviny. On také objevil a pojmenoval většinu skalních forem na vrcholu hory. Po opětovné návštěvě krále Fryderyka Wilhelma III v roce 1813 obdržel Pabel oficiální funkci průvodce a pokladníka Hejšoviny. Bylo to první, nejenom v dějinách Sudetů ale taky Evropy, jmenování do funkce horského průvodce. František Pabel vedl průvodcovskou činnost k pozdnímu staří vystupujíc v letním období třikrát až čtyřikrát denně na vrchol Hejšoviny. Ten prostý člověk na základě vedené kroniky zpracoval k výtisku historii zpřístupnění Hejšoviny. Byla vydána (překlad z německého jazyka) jako „Krátká historie zpřístupnění Hejšoviny zmíněná průvodcem Hejšoviny a starostou Františkem Pablem“. V krátké době se dočkala tří vydání v 1843, 1851 a 1857 roce. Z této publikaci se můžeme dozvědět nejenom o faktech spojených se zpřístupněním objektu, ale taky o počtu navštěvujících horu turistů. V letech 1813-1851 počet návštěvníku činil 60 tisíc osob. Kromě královských návštěv, na památku kterých byly na Dědově Křesle umístěné pamětní desky, Hejšovinu v roce 1790 navštívil Johann Wolfgang Goethe. Informuje o tom také pamětní deska umístěná na skále u severní vyhlídky. Rok poté se ministr pro Slezsko Carl von Hoym zúčastnil uspořádaného na jeho počest rautu. Název Stolové hory někteří spojovali s vytvořeným tehdy německým označením „Tafelstein“- místo, kde stojí stoly přeplněné jídlem. V roce 1800 Velkou Hejšovinu navštívil John Quincy Adams, pozdější prezident Spojených Států, a cílem této návštěvy bylo obdivování východu slunce. Dojmy ze svého pobytu popsal ve vydaných také ve francouzské a německé verzi „Dopisech o Slezsku“.

Velkou Hejšovinu navštívili v XIX. století také četní Poláci. K dispozici měli průvodce „Minerální vody Slezska a Kladského hrabství“ K. F. Moscha – jednou z nejstarších publikací obsahujících popis Hejšoviny a Bludných Skal vydanou v překladu do polštiny v roce 1821 ve Vroclavi. Někteří, jako např. Josef Morawski se zapsali do pamětní knihy, svůj obdiv nad přírodou Stolových hor popsal takto: „Nádherná přírodo! Tady, kde skrýváš své rozvaliny mezí oblaky, tady putujícímu, kterého nohy vtrhnou na tvé vrcholy, hrozivý vystavuješ obraz osudu tolika národů a jeho ducha nad zemí k vyššímu vznášíš osudu“. Známy polský turista XIX. století Zygmunt Steczynski ve své básni „Sudety“ ukázal rozlehlý, poetický a barevný popis Hejšoviny.

Na základě publikovaných dopisů, vzpomínek a průvodců můžeme předpokládat jak vypadala turistika ve Stolových horách v Pablově období. Turisté se na cestu k Bludným skalám a ke Karlowu vydávali v kočárech. Mezi navštěvovaná místa patřily: Bludné skály, Velká Hejšovina, Vodopády Pośny, Wambierzyce, Kaple Lebek v Czermné. Na vrchol Hejšoviny se mohlo vydat pouze s průvodcem, a často pouze za úsvitu, jelikož bylo tehdy módní dívat se na východ slunce z vrcholu Hejšoviny. Ti bohatší byli na vrchol hory neseni po schodech na nosítkách. Na vrcholu se průvodce snažil upozornit na všechny hodnotné věci, které bylo možné spatřit a zajistit maximální množství atrakcí. Jednou z nich byl, dnes téměř neznámý „Zvonící kámen“, nacházející se před vstupem na severní vyhlídkové terasy. Karel Antoniewicz, který v 1837 roce navštívil Hejšovinu vzpomíná: „… čistý, kovový, podobný znění zvonu zvuk, který skála lehkým úderem, jakoby ze spánku probouzená ze sebe vydává.(…) Nádherná hra přírody“. Na krajinu ze severních vyhlídkových teras se turisté dívali skrz barevná sklíčka pro získání zajímavějších dojmů. Tyto sklíčka byly od r. 1815 uschovávány v altánku postaveném na místě dnešní horské chaty. V blízkosti útesu průvodce střílel z pistole za účelem vyvolání ozvěny. Poslouchání na horách tohoto jevu bylo nejoblíbenějším zvykem turistů v XIX. století. V druhé polovině tohoto století za zvláštní poplatek stříleli před turistickou chatou i z minometu. Pravděpodobně ozvěna odpovídala na hluk výstřelu 8 až 10 krát. Je téměř jisté, jak psala „Gazeta Poznańska“ v roce 1899, že již v XIX. století existoval zachovalý do dnešního dne specifický pro Hejšovinu zvyk „podpírání“ větvemi skal, kterým „hrozilo rozpadnutí“. Ze severních teras, kde dodatečnou atrakcí byl napodobující zvuky přírody flašinetář, putovali turisté ze začátku pouze k Dědovu Křeslu. Na vrchol této skály, odkud bylo možné obdivovat jeden z nejhezčích výhledu v Sudetech, vedly dřevěné schody. Zničené po válce byly Národním Parkem nahrazeny kovovými v roce 1995. Od roku 1825 byly navštěvovány jihovýchodní terasy s vyhlídkou na Karlow. Na jedné z nich byl v roce 1830 umístěn dřevěný vyhlídkový pavilon, který existoval do šedesátých let XX. století. V roce 1827 zpřístupněno zpáteční schody vedoucí od jižních teras do Karlowa. Tyto schody byly poté také zničené. Park je obnovil a následně opět zprovoznil v roce 2000. Tato turistická stezka se jmenuje Františkova Pablova cesta. Další část Hejšoviny – stezka vedena dnem hlubokých štěrbin byla zprovozněna ve II. polovině XIX. století.

V 1845 roce na platformě na vrcholu byla postavena horská chata zvaná „Švýcarka“. Je to jedna z nejstarších horských chat v Sudetech a jediná, která byla od začátku určena pro turisty. Všechny ostatní horské chaty v polských Sudetech původně plnily funkci pastýřských kolib. K horské chatě „Na Hejšovině” není možnost výjezdu autem – je to jediná horská chata v Sudetech, bez příjezdové cesty. Původně bylo celé zásobování dováženo na zádech nebo pomocí tažných zvířat (oslíků). Od sedmdesátých let zde funguje nákladní výtah vedoucí od silnice, která se nachází pod severním úpatím.

V polovině XIX. století na turistické cestě od Radkowa v Karlowku byla postavena u Vodopádu Pośny hospoda. Vznikla zde další atrakce pro turisty. Byly zde postaveny přehrady shromažďující vodu a byla zřízena série kaskád, které byly zprovozněny po zaplacení poplatku. I když po druhé světové válce hospoda v Karlowku už nepůsobila a zároveň byl systém regulace vody zničen, Vodopády Pośny se dále těšily obrovskou popularitou. V šedesátých letech XX. století po výstavbě místa s odběrem pitné vody pro obec Radkow Pośna ztratila většinu vody a vodopády prakticky zanikly.

Koncem XIX. století svou činnost ve Stolových horách působil Kladský horský spolek. Jeho členové označovali nové turistické trasy, hledali vyhlídkové body a umísťovali další turistická zařízení. V této době velkou popularitu získala turistická cesta spojující Adršpašské Skály v české částí Stolových hor s Hejšovinou a Karlowem. Tato cesta vedla přes Hvězdu na Broumovských stěnách, Ostrou horu a Pasterku, která v tomto období byla významnou turistickou lokalitou.

Dokonale se rozvíjel Karlow, v roce 1836 byla zde postavena turistická hospoda. Byla v provozu do sedmdesátých let XX. století a po celou tu dobu ji vedla rodina Stieblerů. V roce 1833 byla postavena škola. V polovině XIX. století existovaly v Karlowě, kromě myslivny a mlýna, 2 dřevařské závody, lihovar a 24 tkalcovny, v roce 1888 byla postavena pošta s telegrafickým spojením. V letech 1867- 1870 byla zřízena hlavní dopravní silnice Stolových hor „Cesta sta zatáček“, která přispěla k rostoucímu počtu návštěvníků. Na začátku XX. století byla do Kudowy a Radkowa zavedena železniční trať.

Po poslední válce většina vesniček v oblasti Stolových hor ztratila své turistické funkce, některé byly opuštěny nebo zmizely z povrchu země (Karlowek, Ostrá hora). Karlow zůstal jednou z nejpopulárnějších výletních lokalit na Kladském území, ale také byl značně vylidněný a především nebyl jako před lety turistickou a lesní osadou. Péče o horskou chatu na Hejšovině a o turistické cesty se ujalo PTTK. Tato turistická organizace v šedesátých letech postavila novou turistickou chatu v Pasterce. Byly vyznačeny nové (mimo jiné v oblasti „Skalních hřibů“, před válkou neznámé a objevené po velkém uragánu v roce 1955) a obnoveny předválečné turistické cesty.

V současné době mají Stolové hory nejrozšířenější síť turistických cest ze všech horských pásem v Sudetech. Na území kolem 63 kilometrů čtverečných Národního Parku jejich celková délka činí kolem 120 km. Mezi ně patří úsek Hlavní sudetské magistrály Mieczyslawa Orlowicze značené červenou barvou, který spojuje největší atrakce v oblasti: Wambierzyce, Skalní hřiby, Hejšovinu, Bludné skály a Kudowu Zdroj. V sedmdesátých letech byla postavena asfaltová silnice vedoucí k Bludným skalám. Silnice umožňuje vjezd autobusů nebo osobních vozidel na vrchovinu Skalniaka na výšku 850 m n.m. Na začátku devadesátých let po zavedení administrativních reforem rozvoj turistiky v oblasti Stolových hor díky působení konsorcia šestí lokálních obcí pod názvem „Turistická šestka“ vzrostl. V roce 1997 díky iniciativě této organizace ve spolupráci s Národním Parkem a CHKO Broumovsko vznikly dvě mezinárodní cyklostezky. Jedna o délce 159 km vedoucí celým pásmem Stolových hor, druhá stezka „Stěny“ o délce kolem 50 km – uvnitř hor, probíhající na úpatí skalních masivů, nejvyšších vrcholů na polské a české straně. Ve druhé polovině devadesátých let chráněná území polských a českých Stolových hor byly spojeny turistickými hraničními přechody v Ostré hoře, Kudowě Czermné a Radkowě. V roce 1996 mezi sdružením polských a českých obcí vznikl Euroregion Glacensis, který je založen na totožnosti geografického prostředí a bohatém historickém spojení tohoto regionu. V posledních letech na území Stolových hor vznikly nové cyklostezky: cesta „Hejšovina“, tvořící smyčku na území Národního parku a také dvě transhraniční cesty: cesta T.G. Masaryka a cesta Rtyne – Karlow. Od roku 2004 na území Národního Parku Stolové Hory jsou v zimním období zpřístupněny lyžařské běžecké trasy.

Text pochází ze stránek Národního Parku Stolové Hory